O hubnutí

 

Nechápu lidi, kteří si dávají novoroční předsevzetí. Ze všech stran slyším: „Nebudu kouřit!“ „Omezím pití!“ „Nebudu jít večer po šesté hodině.“ Vždycky jen kroutím hlavou. „Jen si užívejte,“ říkám. „Jen se najezte.“ Jak někdo může trpět? Mám hlad, otevřu lednici a dám si, na co mám chuť. Naděnka Konvalinková se brání. „To bych si nedovolila. Pořád držím diety. Pravda, některé jsou podivné. Třeba ta, když jsem se musela tři týdny mazat celá sádlem, nebo ta, kdy jsem jednou denně musela vlastnoručně rozbít dvacet vlašských ořechů a ty sníst. Jen se mi to jednou v Ostravě nepovedlo a zničila jsem jim umakartový stůl.“ „Tak vidíš, Naďo! Jen jez!“ odpovídám.

Otevřu noviny a vidím soutěž o předsevzetí a mezi nimi: „Rty slovenské tety Marty  

říkají jen: ´Daj si, žer ty!´    

Tak do Čadce na Váhu  

volám – nechci nadváhu!“

 

Zase hubnutí, zase chce být někdo štíhlý. Jako by nemohl být rád, že je takový, jaký je. Tohle mě netrápí. Pravda, příroda mi nadělila štíhlost, takže můžu klidně jíst i po návratu z představení okolo jedenácté, či dvanácté hodiny noční, ale žít se snad dá i s nadváhou, ne? Hlavní je, aby byl člověk šťastný a slušný.

Ano, mudrovalo se mi to dobře. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem byl minulý týden v krejčovně na zkoušku kostýmu do nové komedie Modré květy. Nedopnul jsem kalhoty.Stalo se mi to poprvé v životě. Hubnu! Nejím! Volám Naděnce Konvalinkové a chci slyšet všechny recepty světa. A ať mi nikdo neříká, že to nejde.