„Po roce vánoce, vánoce přicházejí, zpívejme přátelé.“ Nevím, komu je v těchto dnech do zpěvu, já to rozhodně nejsem. Rodina, přátele, kamarádi – ti všichni se budou těšit na dárečky, ti všichni chtějí vědět ono obligátní, že je mám rád. A tak mi nezbylo nic jiného, než se vypravit do jednoho obrovského supermarketu, kde je vždycky hromada lidí, abych vybral potřebná překvapení. Potíž je v tom, že nejsem majitelem řidičského oprávnění, takže mi nezbývá, než se spolehnout na autobusy a vlaky. Vyhlédl jsem si jeden, vybavil se pevnými nervy, protože jestli něco nenávidím, tak je to běhání po obchodech a vyrazil na nádraží.
Číslo stanoviště jsem našel hned. Postávalo u něj několik lidí. Slečna psala sms, chlapec poslouchal MP3, statný padesátník se rozčiloval, že to stejně přijede pozdě a maminka s kočárkem se ptala miminka, jestli mu není zima. Já jsem se usmíval a v hlavě si srovnával, co všechno musím od Ježíška sehnat. Jak mi seznam v hlavě rostl, úsměv mizel. Za chvíli jej vyměnil vztek. Autobus sice přijel, všichni zmiňovaní do něj naskákali, ale nebyl to ten můj.
Čekal jsem dál a představoval si, co bude na seznamu dárků, které dostanu já. Byl o hodně kratší. Nevadí. Á, přijíždí další autobus a opět zklamání, opět není můj. Toto trvalo půl hodiny. Rozhodl jsem se jednat. Ještě jednou jsem pomocí internetu v mobilu, který je, jak tvrdí operátor, tak výhodný, zkontroloval čas příjezdu a odjezdu autobusu. Pak jsem si srovnal hodinky. Všechno souhlasilo Ujistil jsem se taky, že je opravdu pátek. Zuřivost nebrala konce. Vytáčené číslo na informacích nebral nikdo. Naštvání se měnilo v zoufalství a pocit, že jestli něco nenávidím vedle nákupů, pak je to i cestování a vlastně celé vánoce. Čekal jsem patnáct minut, šeptal ta nejsprostší slova a po dalších patnácti minutách vyhlížení mého autobusu jsem zjistil, že stojím na špatném stanovišti. Letos už mě nikdo nikam nedostane, miláčci dostanou vstupenky do Slováckého divadla, ti nejmilejší předplatné.