Jak jsem na filmovce nedošel na filmy
Hurá, filmovka! A s ní obvyklý postup: zjistit, jestli budu mít volno a pokud nemám nikde nic naplánováno, tak si už nic nedomlouvat, zajistit si akreditaci, prostudovat program, vybrat na každý den tak dva snímky a vyrazit. Je to tradiční postup. Opakuje se každý rok a letos tomu nebylo jinak. Problém je v tom, že ještě nikdy to nedopadlo podle plánů.
Což o to, volno i akreditaci jsem si zařídil, program důkladně prostudoval, zatrhal barevnými tužkami, ale do kina jsem častokrát nedošel. Tu na mě mávala milá překladatelka Dana Hábová a odolejte někomu tak charismatickému, jako je ona, když říká: „Mám teď hodinku čas, dáme si kávu?“ Jindy mě zastavil Jan Přeučil a ptal se svým podmanivým barytonem, co je nového v divadle a odmítněte ho, když pro něj máte několik pikantností z divadelního života na Slovácku. O schůzce s Václavem Havlem domlouvané rok dopředu není třeba psát, zvláště když jsem věděl, že se bude zajímat o provedení jeho Vyrozumění u nás v divadle, kde jsem hrál hlavní roli. Nebo jsem zahlédl spolužačku Simonu, která přijela představit film, kde hraje, ale čekala dítě a já jsem vážně potřeboval vědět s kým, takže jsem přišel o izraelský film Ráj hned teď. A taky se mi už stalo, že mě zastavila kolegyně Jitka Josková s tím, že je tak strašně splavená, že si musíme dát mojito. A i když ji vidím denně, představa mojita popíjeného na náměstí uprostřed hradišťského cvrkotu, mě tenkrát hodně lákala.
Zkrátka – filmů vidím vždycky méně, než přátel. Ale nevadí mi to. Vlastně se na to těším. Snad to bude takové i letos, i když mám čas, akreditaci, prostudovaný program a zatrhaný barevnými tužkami. Setkání zase dostanou přednost – však já si ta Špačkova Pouta někde stáhnu. Takže – hurá, filmovka!