Inspirativní návštěva potomků J. A. Bati
Přestože řada různých časopisů a hodnotících agentur vyzdvihuje Uherské Hradiště, jako město, kde se dobře žije, stále přemýšlím, co by se na jeho životě dalo ještě vylepšit. Moje myšlenky vedou často do historie, kde se snažím hledat inspiraci. Není tedy divu, že se v ní protínají s myšlenkami rodu Baťů, kteří dokázali zrealizovat to, o co se většinou marně pokoušejí politici i podnikatelé. Nevlastní bratři Baťovi dokázali přirozeně propojit podnikání se spokojeným životem široké vrstvy lidí. Pro ně nebyly peníze a majetek cílem, ale prostředkem. Prostředkem pro

spokojený život svých bližních. Za své bližní pak považovali nejen vlastní rodinu, ale i zaměstnance svých továren. Prakticky to znamenalo drtivou většinu obyvatel Zlína a jeho blízkého i vzdáleného okolí. Samozřejmě, že jejich myšlenky mě zaujaly i z toho důvodu, že jejich rod má kořeny přímo v Uherském Hradišti, kde se jeden z tvůrců moderního způsobu života narodil. Proto jsem byl velmi rád, že potomci brazilské větve rodáka z našich Rybáren Jana Antonína Bati při své návštěvě České republiky, nezapomněli i na rodiště svého dědečka.
Setkání s nimi bylo pro mě velmi silným zážitkem a určitě z něj budu čerpat ještě dlouhou dobu. Paní Dolorés Arambasic Bata, vnučka Jana Antonína je i přes svůj věk velmi vitální ženou, ze které vyzařuje pozitivní energie. Při setkání s ní jsem ještě více pochopil fenomén Baťa, který dokázal nadchnout lidi pro společné dílo. Přestože se už narodila v Brazílii a od smrti Jana Antonína Bati uplynulo více jak čtyřicet šest let, velmi živě si na něj vzpomíná a velmi důsledně se snaží naplnit jeho odkaz. Tedy starost o spokojenost lidí. Vyzařuje z ní i zatvrzelost, se kterou se snaží v Brazílii uchovávat moravské kořeny jejího rodu ať už přímo ve své rodině anebo v lidech, jejichž otce a

matky J.A.Baťa před sedmdesáti lety do Brazílie přivedl a s nimiž budoval baťovská města. V tom je pro mě velkou inspirací. Proto jsem velmi uvítal její iniciativu, kterou nabídla sblížení se lidí žijících v našem městě a v některém z měst založených jejím dědečkem. Je teď už jen na nás, abychom tuto myšlenku pevně uchopili a uvedli jí v život.
Začneme tím alespoň částečně umazávat dluh, který vůči svému rodákovi máme. Nemůžeme se věčně vymlouvat na totalitní režim, který ho po celou dobu neprávem špinil. Je na naší generaci, která se už nemá na co vymlouvat, abychom jeho jméno i myšlenky znovu oprášili a našli mu důstojné místo v našich dějinách.“